S přicházejícím podzimem se znovu vrací známý rytmus. Navyknout děti zpátky na striktnější rutinu, zařídit kroužky, školní pomůcky, do toho běžný pracovní režim… kalendář se postupně zaplní povinnostmi a čas najednou utíká mnohem rychleji, než se ještě před pár týdny zdálo. Možná jsou to i krátící se dny a chladnější počasí, které najednou přidávají na pocitu, že je tak nějak víc kam spěchat. A tak se naše dny pomalu promění v nekonečně se opakující seznam úkolů a to, co se v uvolněném, hýřivém létě zdálo tak samozřejmé, se musí začít plánovat.

Stačí se podívat do telefonu.

„Musíme zajít na kafe.“

„V září mám plno, ale co někdy potom?“

„Určitě se ozvu.“

Většina z nás to myslí naprosto upřímně. Jenže pak přijde ona rutina a všechno ostatní prostě působí naléhavěji. Když se člověk nakonec jednoho pomalejšího dne vynoří z hlubin každodenního shonu, zjistí, že to kafe s přáteli plánuje už pátým rokem, širší rodinu viděl naposledy před několika měsíci, a i s tou nejbližší často tráví čas spíš „kolem sebe“ než spolu. Když setkání, tak na narozeniny, Vánoce nebo jiné větší příležitosti. Na ta malá, všední, už jaksi není kdy.

Přitom právě ta bývají často nejpříjemnější. Žádné velké události, žádný tlak na přípravu nebo organizované činnosti. Prostě jen oběd nebo večeře, na kterou si všichni vyhradí čas. Protože jídlo je pro podobná setkání jako stvořené. Dává jim přirozený začátek i konec, ale také činnost, nad kterou se společně sejít.

Začíná to už vařením. Pamatujete na rodinné nedělní obědy? Chvíle, kdy rodič stojí v kuchyni a od plotny volá, abyste šli pomoct oškrábat brambory. Nebo kdy vás vůně naláká jít se podívat, co se vaří, načež se tato inspekce změní i v test chuti zakončený výhružným „Ne, že pak nebudeš jíst oběd.“ Anebo kdy prostřete stůl, protože „jídlo je na stole,“ jen abyste se dozvěděli, že ten řízek, co se smaží na pánvi, je teprve ten první.

Mezi škrabáním, ochutnáváním i bezpředmětně předčasným vyrovnáváním příborů kolem talířů, které se pak stejně zase vrátí na linku, aby byly naplněny, vzniká prostor. Prostor k povídání, probírání zážitků, názorů i banálních historek. Nebo jen trávení času v příjemném tichu, kdy není třeba slov, pouze přítomnosti.

Vůbec přitom nemusí jít jen o rodinné sešlosti. Stejně dobře se jídlo nabízí jako příležitost vytvořit si nové tradice, tentokrát s lidmi, které jsme si do života vybrali sami. Víkendový brunch v oblíbené kavárně. Piknik v parku, kam každý „něco přinese“ a pak se na dece objeví pět vaniček hroznů. Večeře, na které se jeden postará o hlavní chod, druhý o dezert a někdo další přijde s pitím a tím, že „pomůže s nádobím“. Večeře, po které možná bude následovat popcorn a film a spontánní nápad na přespání.

Taková setkání ale obvykle nevzniknou náhodou. Někdo musí napsat první zprávu, navrhnout termín a pak ho nenechat zapadnout mezi ostatními událostmi. Připomínat se tak dlouho, dokud se jednorázová akce sama nestane běžnou součástí plánů, se kterou všichni automaticky počítají.

A to je možná ta nejtěžší část. Nečekat, až se v kalendáři objeví narozeniny, Vánoce nebo jiná příležitost, která nás svede dohromady. Prostě jen říct „Pojďte v sobotu na oběd.“ A pak opravdu jít.

Nejspíš není náhoda, že tolik důležitých okamžiků našeho života končí u společného stolu. Ne proto, že bychom si po letech pamatovali, co přesně bylo na talíři, ale protože si vybavíme, kdo seděl kolem něj. Právě u společného jídla totiž vznikají vzpomínky, které si s sebou neseme mnohem déle než samotné recepty. A den, kdy jsme měli nedělní brunch s přáteli nebo rodinné grilování, které se protáhlo až do noci, si pak často vybavíme mnohem lépe než ten, kdy jsme mezi schůzkami zhltli sendvič nad klávesnicí.

Tak se pojďme zase potkávat. Nemusí to být nutně každý víkend. Ani jednou za měsíc. Jen dost na to, aby se z věty „někdy musíme něco podniknout“ konečně stal skutečný plán.